27/09/2017 Borsh
25/09/2017 Termální prameny kousek od Përmetu
Ráno v Thethi bylo krásně. Modré nebe, slunko, žádný déšť. Usoudili jsme, že by bylo škoda hned vypadnout z hor a nejprve jsme prohlédli místní věž, co v ní bydleli mužští ve chvíli, kdy na jejich rod padla krevní msta a oni, pokud by vystrčili nos, byli pravděpodobně zapíchnuti nějakým mstitelem. A tak byli zalezlí v té věži, ženské jim nosili jídlo (na ženské se krevní msta nevztahovala, tak se mohly volně pohybovat) a čekali, až bude zapíchnut nějaký jiný člen jejich rodu (asi hůř schovaný), krevní mstě bude uděláno za dost a oni budou moct vylézt ven. Pak jsme šli chvíli vzhůru do hor – šlo by jít stále dál, ale asi dvou hodinách jsme se otočili a šli zpět, protože jsme toho ještě chtěli stihnout víc. Plán byl takový, že lehce sjedeme dolů do údolí dle řeky a pak pojedeme ke Komani k přehradě na loď. To, že tento plán nebude úplně jednoduché naplnit, jsme pochopili asi po dvou hodinách cesty tím údolím, když jsme zjistili, že ještě nejsme ani v polovině jeho délky. Ta cesta byla opravdu hodně rozbitá, chvílemi to byla spíš holá skála s kameny a hlubokými dírami. Nakonec jsme to jeli 5 hodin čisté jízdy, je to 60 km (tedy průměr 12 km/hod, spotřeba překvapivě „pouhých“ 20 l nafty na 100 km). Spali jsme na takovém plácku kousek vedle silnice již dole v údolí u asfaltky (docela jsme přítomnost asfaltu na silnici vítali). Ráno pak stále dolů, ale bylo jasné, že trajekt z Komani nestihneme – odjíždí v 9:00 ráno a čekat do dalšího dne se nám nechtělo – tak snad příště. Jeli jsme dolů na jih až k Ochridskému jezeru, tou dobou dost pršelo, hromada aut, žádná velká radost. Spíme kus za Korcë, v noci opět prší, je zima. Ráno jsme nejprve dojeli do městečka Vithkuq, což je oblast, kde údajně někdy v 16. Století bylo největší město na Balkáně, větší, nežli Athény nebo Sofie. Je zde několik kostelů (zatím se zdá, že putujeme výhradně po křesťanské části Albánie, mešity tu nevidět), některé z nich postavené docela nově (on soudruh Enver Hodža náboženství nepřál – náčo vojáku kášňa), jiné jsou docela staré, ale je na nich vidět, že se o ně léta nikdo nestaral, až teď v poslední době. A pak stále na jih. Zastávka ve městě Ersekë – přímá konfrontace s pozůstatky reálného socialismu. Několik zcela zničených fabrik, ze kterých zbyly jenom betonové skelety budov či komín. Rozpadající se paneláky, obchod, ve kterém byla prodavačka a asi deset druhů zboží, ve středu města památník nějakým partyzánům a honosná budova – asi původně výbor strany. Johanka z toho má depku. A tak jedeme dále, a abychom si spravili náladu, zajíždíme k termálním pramenům (na mapě jsou sice namalovány asi o 10 km jinde, ale jedeme dle ukazatelů a prameny tu skutečně jsou). Po teplé koupeli se nám už nikam nechce – táboříme tady mezi německými turisty – je jich tu jako much (asi tak deset aut).
27/09/2017
Tak se nám nikde nepodařilo se připojit k wifi – ono je tady sice kde všude (skoro každá hospoda ho nabízí, ale my nenosíme ten notebook sebou a tak buď byl notebook nebo wifi. Ale teď sedíme v městečku Borsh na pobřeží moře na jihu skoro u Řeckých hranic, v hospodě jsme sami, objednali jsme si něco k jídlu (což probíhá tak, že paní domácí vytočí nějaké číslo na mobilu a dá mi ho, na druhé straně je nějaký chlapík, co celkem vládne angličtinu, s ním se dohodnu, co bychom chtěli a pak vrátím mobil paní domácí a od té chvíle se jenom necháváme překvapit, co donese na stůl (zatím to jsou bramborové hranolky, šopský salát, tzaziki a chleba a zlatý hřeb (ryba) se chystá v kuchyni). Kousek odtud je údajně bývalá albánská ponorková základna, tam se musíme podívat (když jsme u toho, u příležitosti invaze spřátelených vojsk v srpnu 1968 byla Albánie jediným státem světa, který nám nabídnul vojenskou pomoc (údajně měli tou dobou dvě letadla z 2. Světové války – ale nabídku a to se počítá). Dostali jsme se sem od teplých pramenů – ráno byla ještě jedna koupačka a pak jsme jeli do města Gjirokastër –což je v UNESCO – jsou tam staré domy s kamennými střechami a také pevnost, kterou postavili ponejvíce Turci a v ní je památních národního odboje a také americké letadlo, které údajně někdy v polovině padesátých let Albánci sestřelili. A pak na pobřeží k moři – spíme kousek od moře a pak ráno jedeme na pláž (je po sezóně, není zde vůbec nikdo a teď tedy na oběd). Albánie nás velmi potěšila – vstřícní lidé, dobře se tu jí (někdy až moc – k obědu 1 kg masa na dvě osoby, ale zbytky zabalí sebou a my je pak pojídáme následující dva dny), pusto prázdno. Zítra asi už přejedeme do Řecka. Jsme zvědaví, jak se to tam za těch šest roků, co jsme v Řecku byli naposledy, změnilo. Všechny srdečně zdravíme.
Náhledy fotografií ze složky 27/09/2017 Borsh