Balkán 2017

19/09/17

Hlásíme se z Černé Hory. Sedíme u cesty (na mapě je to sice značeno jako silnice, ale dle našich měřítek je to lesní cesta). Pod námi je vesnice, občas zaštěkají psi. Pokud máme někdy pocit, že Horní Slatina, kde bydlíme, je konec světa, tak to není pravda. Horní Slatina leží v srdci Evropy a vedou do ní dvě asfaltové silnice – z každé strany jedna. Tady v Černé Hoře jsou vesnice malé, leží hluboko v údolích, kam vedou prašné cesty i teď v létě sotva sjízdné. Ale postupně – vyrazili jsme v pátek 15. září skoro k večeru – já jsem ještě pracoval (dovolená je za trest) a Johanka postupně balila. Jeli jsme dolů na Vídeň a pořád na jih, nocovali jsme kdesi v Rakousku kousek před Slovinskými hranicemi na parkovišti u dálnice – shodli jsme se na tom, že na každé cestě je první a poslední noc divná – obvykle skončíme někde, kde je moc aut, moc světla a moc lidí … Ale den následující (sobota) už dolů přes Slovinsko směrem na Split. Jedeme okolo Plitvických jezer, mumraj, který zde panuje, nás spolehlivě odrazuje od jakékoli myšlenky na to, že bychom zde zastavili a pozdravili místa, kde se natáčely filmy s dobrodružstvími našich dětských hrdinů. Je to tu evidentně další z povinných položek v itineráři všech japonských a čínských cestovek a chodit mezi tisícem turistů natáčejících se selfie tyčemi opravdu není náš šálek čaje. Jedeme mezi pozůstatky války – stále zde lze najít vypálené domy, moje nechuť z chorvatského nacionalizmu opět sílí. Dojíždíme kousek před Split a spíme na břehu přehradního jezera, chybí v něm dost vody, zdá se, že sucho je i zde. Druhý den dojíždíme do Splitu. Tiše doufáme, že mají místní nějak vyřešen problém s parkováním turistických aut, ale ukazuje se, že není tento předpoklad správný. Nakonec místo k parkování těžce nacházíme, mezi tím přichází bouřka a průtrž mračen a kroupy jako holubí vejce – auto máme nadále poněkud ďolíčkovaté, byli jsme překvapeni, že přední sklo ty kroupy vydrželo, byly to rány velké. Dvě hodiny ve Splitu, Diokleciánův palác, zmrzlina a kafe a rychle pryč. Spíme kus za Splitem na kopci kousek od bosenských hranic – je tam postaven památník nějakým udatným Chorvatům, kteří asi pozabíjeli nejvíce těch podlých Bosňáků, co mají pomníčky na druhé straně hor. Ale spalo se tam dobře. V pondělí jedeme do Dubrovníku, opět anabáze s parkováním, prohlížíme Dubrovník a po dvou hodinách a jedné zmrzlině mizíme z města pryč. Jedeme do Montenegra, na hranicích zcela bez problémů, ale přece jenom to chvíli trvalo a tak, když jsme v Herceg Novi, tak už je docela pozdě a je čas hledat spaní. Dle mapy vyrážíme do hor směrem k Bosně, cesta je značená jako docela hlavní. Nejprve se motá mezi vápencovými skalami a pak vzhůru, najednou na ní byla cedule, že cesta za 10 km končí (ale dle mapy má vést až skoro do Kotoru). Šel okolo chlapík s kravami, ptám se jej, zda to vede do Crkvice a on že ano, O tom, že by cesta měla někde končit, nic nepravil. Jedeme tedy dál a nocujeme hned vedle cesty, okolo chodí místní pasoucí se býci a moc se jim nelíbíme. Další den pokračujeme v cestě původně plánovaným směrem. Cesta nádherná, uzoučká mezi vápencovými skalami, nerad bych se tam s někým vyhýbal, ale nikdo tam nebyl, jenom my. Bylo vidět, že se o tu cestu někdo stará – nebyly na ní popadané kameny ani stromy, jak by se jistě stalo po několika měsících bez údržby. Nakonec vyjíždíme až na Orjensko sedlo (to je skoro na Sněžce, 1 600 mnm) a už to skoro vypadá, že sjedeme dolů bez větších problémů, když najednou cesta skutečně končí  - sesypaný násep vzal cestu sebou a dál to nevede. S kolem nebo na motorce by to přejet šlo, ale pro auto je to moc úzké. Pomalu se smiřujeme s tím, že se budeme muset otočit (což samo o sobě vyžaduje několik set metrů couvat), ale pak objevujeme, že existuje možnost spadlý úsek objet kolem mezi skalami. Je to sice dost natěsno a poněkud napínavé (ono to naše auto je dost široké a těžké), ale vejdeme se a přeskáčeme to a pak už bez dalších problémů do údolí. Celou cestu jenom doufáme, že to byl jediný podstatný problém, protože vracet se zpět přes tu objížďku by se nám opravdu nechtělo. Dojíždíme do místa zvaného Crkvice, kde byl od roku 1840 až do První světové války Rakousko-Uherský vojenský tábor – údajně zde žilo běžně 6 000 lidí a občas až 10 000, bylo zde kino a fotbalový stadion a druhá největší pekárna v Evropě, která pro vojsko pekla až 24 tun chleba denně …. Teď tu není skoro nic, jenom troska té pekárny – po druhé světové válce všichni lidé toto místo opustili. Okolo pozůstatky několika pevností. Mudrujeme nad nesmyslností válek a pomíjivostí lidského chtění. Dále přes Kotor (pořád přemýšlíme, odkud máme pojem Boka Kotorská ??? Já mám teorii, že o ní píše někde Verne – nebyl tu vyroben Nautilus ??) opět do hor – hledáme místo ku spaní a končíme zde – 1 000 mnm uprostřed naprosté pustiny – jenom cvrčci tu jsou slyšet.

20/09/2017 středa

Tak dnešek byl ve znamení toho, že sice není špatné počasí, jenom špatně oblečený turista, ale že když je pěkně a teplo, tak je to přece jenom lepší. Celou noc pršelo, byla bouřka, blesky lítaly. Já si užíval toho, že jsem schovaný v teple a suchu a Johanka se bála. Ráno jsme se vrátili z místa našeho spaní zpět na asfaltovou cestu a pokračovali směrem na pohoří Durmitor. Nejprve jsme totálně zabloudili ve městě Nikšič - systém zdejšího značení cest je velmi pozoruhodný – ne, že by byly ukazatele matoucí, ony tady ukazatele žádné nejsou. Máme sice mapu v měřítku 1:150 000, což by měla být mapa docela podrobná, ale ona to je spíš mapa nepodrobná zvětšená tak, že holt všechny cesty jsou tlustší a písmenka větší, ale podrobnosti stále žádné. Asi napotřetí se nám podařilo vyjet z města ven tím správným směrem (pamětlivi dobrých islandských zvyků jsme opět dočerpali plnou nádrž nafty). Po cestě návštěva pravoslavného Pivského kláštera (zvenku postaveno skoro znovu, vevnitř pěkné zachovalé malby) a vzhůru do Durmitoru. Stále pršelo. Vyjeli jsme nad 1 500 mnm a přestalo být cokoliv vidět. Tak jsme celý Durmitor projel,i aniž jsme viděli něco jiného, nežli silnici před sebou. Teď bydlíme na louce kousek za Žabljakem (takový černohorský Špindl) a tiše doufáme, že by zítra mohlo být krásně a my se do Durmitoru vrátíme, abychom z něj také aspoň kousek viděli.

Zatím je celkový dojem z Montenegra velmi dobrý. Krásná země (jak praví průvodce, obyvatelé si ji ještě nestačili zničit), krásné hory, milí lidé (i když se jeví velmi nepřístupně – například pokud se s někým na úzké silnici míjíte, musíte zastavit a on se okolo vás protáhne, tak, pokud gestem poděkuje, je to cizinec – místní hledí upřeně před sebe a ani náznakem nedávají najevo, že jsou rádi, že kvůli nim div nespadnete do propasti …). V horách není voda (je to všechno vápenec). Cesty uzoučké, pro to naše auto bezproblémové, se Škodovkou bych tu jezdit nechtěl (ale místní jezdí kdečím a nevadí jim to, ale také mají ta auta dost omlácená ze všech stran, předpokládám, že nejvíce zespodu). Běžně potkáme ovce či krávy na silnici, vždy je ale s nimi nějaký pasák, co se o ně stará a ten je odežene. Osly jsme viděli dva se pást, aby je někdo používal k dopravě jsme zatím nezahlédli. V porovnání s Chorvatskem podstatně mírnější ceny - oběd pro dva za 45 Eur i s tuzérem.

Tak tady sedím v autě, venku stále poprchává, Johanka usnula, ještě není ani devět. Popíjím crnogorski Merlot a plánuji další cestu. Zítra musíme někde najít wifi, abychom odeslali toto povídání a pak kaňon řeky Tary a spát bychom mohli v pohoří Prokletije kousek před albánskými hranicemi. Snad to počasí pochopí, že jsme na Jadranu a ne v Norsku – teploměr venku ukazuje 7 stupňů …

21/09/2017 Kolašin

Tak se naše doufání v lepší počasí splnilo jenom částečně. Neprší, ale jasno není, nahoře se válí mraky, jet znovu do hor nemělo smysl. Sjeli jsme dolů k řece Tara, v jejímž kaňonu se raftuje a ziplinuje a kousek za mostem přes kaňon je klášter z 13. Století Sv. archanděla Gabriela. Jak se zjistilo po příjezdu, klášter je sice z 13. Století, ale zbyly z něj jenom metr vysoké zbytky zdí a vše nad to je postaveno znovu. Žije zde jeden pravoslavný pop, který každý den v 9:00 má mši. Pochopitelně jsme se zúčastnili, několik lidí postupně přibylo a tak nás v tom kostele bylo nakonec celkem asi deset. V pravoslavné bohoslužbě se těžko orientujeme – připadá nám, že se řada věcí opakuje, ale nakonec nám všem bylo popřáno hodně štěstí a pop se přimluvil za šťastnou cestu. Po skončení bohoslužby všechny pozval do vedlejšího domku na kávu a koláčky. Zde je výhoda, že aspoň částečně rozumíme, co kdo říká – v Albánii nebo v Řecku opět nebudeme rozumět ani slovo. Pohovořili jsme s popem i s ostatními a darovali jsme popovi láhev našeho medu jako dar a on nám donesl dvě láhve vína. Dál pak podle řeky Tara až sem - sedíme v městečku Kolašin v kavárně a Johanka právě od vedlejšího obchodu se suvenýry donesla modrobílé proužkované tričko i s mapou Černé Hory (to je tak, když ji nechám chvilku bez dozoru). Míříme k Albánským hranicím, až bude zase příležitost, tak se ozveme. Srdečně zdravíme všechny, zvláště pak právě rodící Agátu.

Komentáře k fotkám až příště - dochází nám baterka v notebooku.